Shrnutí Tibetské knihy mrtvých

Tibetská kniha mrtvých je součástí cyklu „Hlubokých nauk o spontánním vysvobození skrze rozjímání o pokojných a hněvivých božstvech“, které Padmasambhava vyložil Lü Gjalcchänovi. Tento text pak objevil Karmalingpa ze školy Ňingma na hoře Gompodar.

Východiskem tohoto díla je tibetská víra v reinkarnaci. Jeho smyslem je vyložit a poučit o stavu mezi dvěma vtěleními jedince. Reprezentuje názory školy Ňingmapa. Podobných tibetských textů je však více, a proto se nedá říct, že by právě tento byl jediným svého druhu. V Tibetu nepatří ani mezi všeobecně závazné dílo. Mimo jeho hranice je ale velice oblíbené.

Existence posmrtného stavu byla známa už v Indii v 5. století díky učencovi Vasubandhuovi a jeho dílu Abhidharmakóša. V Tibetské knize mrtvých se objevují myšlenky z tohoto díla, ale navíc jsou zde patrné i myšlenky pozdější, myšlenky tantrismu (vadžrajány), které v ní převažují.

Stav mezi dvěma vtěleními se dělí na tři fáze neboli barda, o nichž Tibetská kniha mrtvých pojednává. První bardo je „stavem okamžiku smrti“ a začíná umíráním jedince až do chvíle, kdy u něj dojde k oddělení ducha od těla. Tento stav trvá průměrně tři a půl dne a je charakterizován úplným bezvědomím. Druhé bardo je „stav pravé či konečné podstaty“. Nastupuje po definitivní smrti. V tomto bardu se zemřelému prvních sedm dnů zjevují pokojná božstva a v dalších sedmi dnech božstva hněvivá. Třetí bardo je „stav vznikání“. Tato fáze trvá až do čtyřicátého devátého dne celkového trvání posmrtného mezistavu. Zde se zemřelý nejprve pokouší o „uzavření brány lůna“ a později se připravuje na nové zrození.

Každá tato fáze je momentem, který se stává pro zemřelého příležitostí k posunu nebo naopak zastavením se na jeho cestě k dosažení osvícení. Zda těchto fází využije, či ne, záleží na tom, jakým způsobem k nim přistupuje.

Ústředním záměrem Tibetské knihy mrtvých je vlastně zpřístupnit další možnost po dosažení osvícení, a to skrz posmrtný stav. Jejím smyslem není tedy poučit v první řadě o smrti, ale o vysvobození.

V tibetské náboženské tradici existuje šest prostředků k dosažení osvícení: skrze naslouchání radám a pokynům gurua, skrz nošení amuletů, skrz nazírání svatých obrazů, skrze připamatování si slov učitelových, skrz okoušení posvěcených pokrmů a skrz dotýkání se svatých předmětů. Tibetská kniha mrtvých se zaměřuje na metodu naslouchání radám lamy a na metodu připamatovávací. Tento důraz na naslouchání má svůj původ v tradici buddhismu, ve které k duchovnímu poučení dochází skrz bezprostřední kontakt s guruem. Text v této tradici slouží jen jako pomůcka k podepření paměti.

Poučování mrtvého probíhá tím způsobem, že pokud není mrtvola přítomna, tak čtoucí usedne na postel nebo sedadlo nebožtíka, přivolá vědomí zemřelého a předčítá mu. Mezitím si představí, jak tam s ním on sedí. Je-li mrtvola přítomna a „vnější dech“ již ustal, ale „vnitřní dech“ ještě ne, pak guru přiblíží své rty k uchu mrtvého a předčítá mu. Pokud je mrtvola odstraněna, čtení pokračuje dál až do konce posmrtného mezistavu. Mrtvý slyší slova z úst gurua, protože v momentě smrti se od sebe oddělilo tělo a vědomí. A právě toto vědomí je tím, které slyší vše, co se mu říká. V Tibetské knize mrtvých se o něm praví, že je „devětkrát jasnější“ než zaživa a „disponuje nadpřirozeným vnímáním“.

Nejčastěji je Tibetská kniha mrtvých ve světě známá pod názvem „Vysvobození v bardu skrze naslouchání“.

„Podle tradice sahá vznik Tibetské knihy mrtvých do 8. stol. n. l., kdy bylo dílo údajně poprvé zapsáno, avšak na světlo denní bylo vyneseno až ve 14. století, kdy teprve zahájilo svůj vlastní samostatný literární život.“ Jeho obsah je čistě tibetský a nejedná se tedy o nějaký sanskrtský překlad.

Tibetská kniha mrtvých se řadí mezi tzv. ukryté texty. Tradici těchto ukrytých textů, které byly po jejich zapsání schovány na nějakém tajném místě a později nalezeny, založil v 8. století Padmasambhava. Jeho slova a výroky prý zapsala jeho žačka a družka Ješe Cchogjal, která rovněž Tibetskou knihu mrtvých ukryla ve skrýši na hoře Gampodar.

O 600 let později ji objevil Karmalingpa ze školy Ňingmapa, který později přestoupil do školy Kagjüpa. „Tento text předal svému učedníkovi Ňida Čhödžemu s tím, aby byl dál předáván v jeho duchovní linii.“ Není však jasné, jestli dnešní podoba Tibetské knihy mrtvých odpovídá její původní verzi. Avšak je jisté, že tomu bylo až později, kdy se Tibetská kniha mrtvých stala jakousi meditační příručkou pro jogíny, kteří se díky ní už zaživa připravují na smrt.

Tibetskou knihu mrtvých nemají potřebu číst jogíni s „nejvyššími schopnostmi“, kteří již dosáhli vysvobození a chápou pravou podstatu jevů a jogíni seznámení s meditační praxí „přenášení vědomí“, v které pokračují i v první fázi posmrtného mezistavu, čímž dosahují vysvobození. Všem ostatním je tato kniha určena.

Nauka o přenosu vědomí vytváří předpoklady buď k vykoupení, nebo k dosažení znovuvtělení v božských oblastech. O to se prostřednictvím ní usiluje i tehdy, když člověk musí zemřít před odčiněním své karmy, a tedy před ukončením sansárického řetězu. K této situaci dochází častěji, než kdyby člověk zemřel až po završení sansáry. Jóga přenosu vědomí je vlastně jakýmsi „cvičením se v umírání“.

Se čtením Tibetské knihy mrtvých se začíná ve chvíli, kdy „vnější dech“ umírajícího ustal, ale stále pokračuje jeho „vnitřní dech“. Čte se čtyřicet devět dnů, protože tak dlouho trvá posmrtný mezistav.

Samotnému čtení Tibetské knihy mrtvých předchází obětování Klenotům[1] a odříkání modliteb. Poté se přistupuje k jejímu čtení, které se opakuje sedmkrát nebo alespoň třikrát.

První část knihy pojednává o bardu hodiny smrti. V tomto stavu setrvává zemřelý určitý čas podle toho, jak daleko se nachází ve svém duchovním vývoji. Čím lépe na tom je, tím déle v něm zůstává, a naopak. Zde se zemřelému zjevuje „jasné světlo“ prapodstaty prvního barda, které se mu stává příležitostí k dosažení vysvobození.

V těle člověka jsou tři velké nervové kanály, které se v okamžiku smrti spojí dohromady a životní síla z nich později odchází centrálním kanálem přes temeno hlavy ven z těla. Jakmile životní síla vstoupí do centrálního kanálu, objeví se ve vědomí umírajícího „jasné světlo“. Zároveň tehdy se také zastavuje jeho „vnější dýchání“. Praxe „přenesení vědomí“ by se měla nejlépe provádět právě ve chvíli, když už dotyčný téměř nedýchá. Rovněž je třeba v této fázi položit umírajícího na pravý bok do polohy „ležícího lva“.

Mrtvému se připomíná důležitost lásky, milosrdenství, osvícené mysli, a že má pomáhat ostatním živým bytostem. Toto uvažování by ho mělo vést k poznání „jasného světla“ smrti.

Poté vědomí vystupuje z těla a mrtvý si neuvědomuje, že zemřel. Kolem sebe vidí své příbuzné a slyší jejich nářek.

Podle toho, na jaké úrovni mrtvý spočívá ve svém duchovním vývoji, se pokračuje dalšími poučkami.

Pokud v první fázi posmrtného mezistavu člověk nepozná smysl „jasného světla“, dostává se do druhé fáze posmrtného mezistavu, do barda prapodstaty. O něm pojednává druhá část knihy. Zde vědomí zemřelého získává zvláštní „duchové tělo“ obdařené magickými schopnostmi.

Mrtvého je třeba v této fázi upozornit, že nemá lpět na sansárovém životě, protože v něm není možné zůstat. Také je seznamován s tím, že všechno děsivé, co se mu v tomto stavu zjeví, je jen projevem jeho ducha. Pokud však tyto představy nepozná jako své výtvory, je nucen pokračovat v sansárovém putování.

Mrtvý se nachází v blízkosti svého těla a vidí své příbuzné, oni jeho však ne. Je mu také umožněno se volně pohybovat, dokud se mu neobjeví karmické přeludy.

Kromě toho se před ním vyjevuje vize prapodstaty, kterou by se měl snažit pochopit a neodvracet se od ní.

Po čtrnáct dnů v bardu prapodstaty dochází u zemřelého k setkávání s pokojnými a hněvivými božstvy, která mu pomáhají dosáhnout vysvobození. Pokojná božstva se mu zjevují prvních sedm dnů. Celkem je těchto božstev pět a vždy z každého vychází světlo, které se stává pro zemřelého příležitostí k vysvobození. Spolu s nimi svítí matná světla, která zemřelého naopak od vysvobození odvádějí.

S pěti božstvy se zjevuje i jejich doprovod. Šestý den se zemřelému zobrazují všechna božstva i s jejich doprovodem najednou. Sedmý den přicházejí k mrtvému božské zástupy „opatrovníků vědění“ – vidjádharů. Ve stejnou dobu je však mrtvý zván na světlou cestu zvířat, kterou tvoří duchovní zaslepenost a tupost. Také vidjádharové se objevují s doprovodem.

Protože se zemřelý nechal ovlivnit matným světlem sansárových existencí, putuje dál bardem. Následujících sedm dnů se mu zjevují ta samá božstva ve svých hněvivých podobách. I s nimi přichází jejich doprovod. Také tato božstva pomáhají mrtvému dosáhnout vysvobození. Tomu je přikazováno, aby se jich nebál. Třináctý den se zjevuje osm hrůzostrašných ženských božstev gaurí a osm pišáčí, ženských božstev s lidským tělem a zvířecí hlavou. Čtrnáctý den před mrtvým vystoupí čtyři strážkyně bran a osmadvacet íšvarí, což jsou další hněvivá božstva.

Když mrtvý ani v bardu hodiny smrti nepochopil smysl „jasného světla“ a ani vize pokojných a hněvivých buddhovských postav v bardu prapodstaty ho nedokázaly vysvobodit, putuje dále do barda vznikání. V této fázi je mrtvý veden k hledání nového vtělení. Dokonce si představuje, že už nové tělo má. Začíná také vidět svět, do kterého se zrodí. Pokud těmto představám nepodlehne, stále ještě může dosáhnout vysvobození ze sansáry. Zemřelého zde provázejí děsivé vize a zvuky. Aby jim unikl, vydává se hledat nové vtělení. Protože ale mrtvý nechápe, že to jsou jen jeho představy, vysvobození nedosahuje. Místo toho se ocitá se před soudem Pána smrti Jamarádži.

Zemřelému se začnou zjevovat matná světla šesti stavů sansárové existence. Mezi ně patří matné bílé světlo světa bohů, matné červené světlo světa polobohů, matné modré světlo světa lidí, matné zelené světlo světa zvířat, matné žluté světlo světa hladových duchů a matné kouřové světlo světa bytostí uvržených do pekla. Světlo toho světa, kam by se měl zemřelý podle své karmy znovu narodit, bude probleskovat nejjasněji.

V bardu vznikání se zdůrazňuje potřeba modlitby ke Třem klenotům, zbožné vzývání Avalókitéšvary a nezbytnost čisté mysli.

Mrtvý je v této fázi schopen vidět i slyšet, třebaže mohl být zaživa slepý nebo hluchý a je mu taktéž umožněno se bez omezení pohybovat. Jeho myšlenky se stávají mocnější, a proto je vybízen k tomu, aby si vybavoval především ty dobré.

Tibetská kniha mrtvých uvádí pět způsobů, jak v bardu vznikání předejít početí nebo jak „uzavřít bránu lůna“. Nejprve by měl zemřelý svoji mysl zaměřit na své ochranné božstvo-jidama nebo na Avolokitéšvaru. Pak následuje oněch pět metod: 1. kopulující pár vnímat jako svého gurua a jeho svatou družku; 2. v guruovi a jeho družce vidět vlastní ochranné božstvo a obětovat mu své další vtělení; 3. snažit se odvrhnout veškerou náruživost a žárlivost poutající bytost k sansáře; 4. meditovat o tom, že vše je pouze iluze a že nic není skutečné; 5. meditovat o světle.

Pokud se zemřelému nepodaří bránu lůna uzavřít, je veden k poučení o volbě brány lůna. Nejdříve se mu představí čtyři bájné kontinenty s jejich přednostmi. Je mu však zdůrazňováno, aby vstoupil pouze do jednoho z nich, do Džambudvípy. Ze šesti stavů sansárové existence mu jsou doporučovány pouze dva: svět bohů a svět lidí.

Poté se přednesou modlitby a s předčítáním Tibetské knihy mrtvých se skončí.

Pozoruhodnou podobnost s obsahem Tibetské knihy mrtvých přinášejí poznatky badatele v oblasti prožitků blízkých smrti Raymonda A. Moodyho. Ten vyslechl výpovědi mnoha lidí, kteří prošli klinickou smrti. Jejich vyprávění se v mnoha ohledech shoduje s líčením v Tibetské knize mrvých. I oni popisují nepříjemné zvuky nebo stavy, kdy se necházeli mimo své tělo a vnímali dění kolem něj. Zrovna tak vypovídají o možnosti neomezeného pohybu. Lidé s prožitkem blízké smrti také často popisují přítomnost jiných duchovních bytostí. Uvádějí i výskyt jasného světla. Vysvětlení těchto podobností však zůstává záhadou.